MF Dnes   13.2.2013 

Lék na rozpad vztahů?Méně analýz,více činů.   ( Jana Tomanová,psycholožka se specializací na rodinu,partnerství )

 

Statisticky významný pokles počtu sňatků a růst rozvodů je odrazem celkové situace v mezilidských vztazích. Jestliže rozvodem končí téměř polovina manželství, jde o setrvalou krizi. Ta navíc zasahuje obecně vztahy,nejen manželství.

Jeto zajímavý paradox: žijeme v časech, kdy se na komunikační dovednosti klade obrovský důraz. Kdo nebyl na nějakém komunikačním kurzu, má téměř důvod k pocitu méněcennosti. Učíme se klást otázky, pozitivně formulovat, vyjednávat, nesouhlas proměňovat v souhlas, víme už,že jedna a jedna jsou více než dva, a také si osvojujeme tolik módní (a ještě více přeceňované) koučovací  techniky.

Ale k čemu nám to je, když se nám základní hodnoty rozpadají pod rukama? Jak trefně poznamenal egyptolog Miroslav Bárta,jsme schopni více věcí okomentovat, než abychom s nimi něco dělali. Za jeden z důležitých průvodních jevů kolapsu vztahů považuji to, že více mluvíme než děláme. K čemu nám jsou dokonale vybroušené rétorické a vyjednávací dovednosti, když zapomínáme na to, že dobré, uspokojující vztahy žádné komunikační speciality nepotřebují. To, co potřebují, je láskou motivovaný vzájemný respekt, pokora a schopnost radovat se z maličkostí.

Vztahy motivované láskou jsou vztahy aktivní, činorodé,plné skutečných a vykonávaných radostí. A pokud se v nich objeví problém či trápení, stejně tak aktivně se řeší, zvládají, a to opět díky láskyplné motivaci a víře.

Druhou motivací, kterou může být lidské jednání ovlivněno, je motivace strachem. A ta převládá. Vztahy motivované strachem jsou také strachem paralyzované, pokřivené. Víme, že strach vede k obrannému nebo útočnému jednání. Ve vztahu to pak může vypadat tak, že raději ublížím první, než aby ten druhý ublížil mně. Nedostatek důvěry ve smysl a potenciál vztahu pak vede k apatii, odevzdání se (vždyť je to stejně jedno, všude to dneska stojí za houby, tak co bych se snažil/a).

 

Úzkost z přemíry možností volby.

Setkávám se také se strachem z toho, že o něco člověk přijde,něco (nebo někdo) mu unikne. Takoví lidé pak mohou přecházet ze vztahu do vztahu (případně z manželství do manželství),aniž by se snažili jeden z oněch vztahů rozvíjet, učinit trvalým a kvalitním. Někteří lidé mají pocit, že možností,jak nalézt partnera, jak si zorganizovat život a vztahy v něm, je tolik, že si neumějí (nebo nechtějí) vybrat. Jsou jako děti, kterési v obklopení hračkami nevydrží s žádnou hrát delší dobu, snad i proto,že si jich nejsou schopni vážit. Takové zacházení s věcmi, lidmi i vztahy je ve své podstatě konzumní. A povrchní užíváni a využívání musí nutně skončit u opouštění.

 

Sliby nic nezaručují

Když jsme u motivace strachem,zajímavou roli dnes hraje onen tolikrát porušovaný manželský slib.Souvisí totiž s hlavním strachem spojeným se vztahy - strachem z opuštění. Žádám-li někoho, aby mi slíbil, že se mnou bude navždy,že by mě mohl opustit.Má-li manželství a rodina vstát z popela, je třeba více věřit ve smysl vztahu, manželství a rodiny a méně vyžadovat abstraktní sliby,které nám je mají zaručit. Více konejme (spolu i pro sebe) než mluvme (hlavně ne o tom, co by kdyby a co bude, až...).

Úplná rodina je darem, nikoli problémem.